Rozhovor s Dr. Filipem Španielem

Může film vyvolat duševní nemoc? Klidně choďte na bijáky, říká Filip Španiel

Jaký máte vztah k filmům, jako člověk a jako psychiatr? Pokud se to dá oddělit.

Velmi pozitivní. To vizuální mně vždycky bylo blízké a zajímavé je, že ty obnažené receptory máme v pozdní adolescenci a časné dospělosti, kdy jsme v Jaroměři chodili do filmového klubu, což byla tehdy taková polodisidentská záležitost, a to bylo úplně skvělé. Takže klubové filmy, to je pro mě pořád velmi srdeční záležitost do dneška – malé kino, na malém městě, lidi, kteří se znali a pak nakonec skončili v hospodě a k tomu filmy, který byly tahané někde z polotrezoru. To bylo úplně skvělé.

Můžou filmy nějak přispívat k duševnímu zdraví?

Všechno může přispívat k duševním zdraví. Všechno, co otevírá obzory, všechno, co člověku poskytne nějakou novou perspektivu, ho nutí k tomu, aby přemýšlel o sobě a o svém místě na tomto světě. Takže asi ano, v tomto smyslu, přeneseně, určitě.

A k duševní nemoci?

Je zajímavé, že před lety, když byl první díl Matrixu, ta velice ďábelská práce s dvěma realitami, jsme měli záplavu pacientů, kteří v té době byli v prodromální fázi a najednou se jim to díky tomuto filmu celé otevřelo a byla to genoidní psychóza. To neříkám proto, že by snad film mohl šířit psychotická onemocnění, nějak infekčně, ale spíš to poskytlo mustr pro vysvětlení světa, jako model. Těm lidem to najednou v tu chvíli zaklaplo. To se může stát.

To je velmi zajímavé.

A já si pamatuji, že tehdy na našem relativně malém oddělení jsme měli během asi měsíce tři lidi, kteří říkali „tak, teď nám to zaklaplo“. Ale kolem toho byla obálka halucinací a všeho. Rozjelo se to najednou takovýmto způsobem.

Ale nemyslíte, že třeba sledování filmů Davida Lynche může způsobit nějaké potíže?

Myslím si, že ne. Myslím si, že by každý svobodný člověk měl vyhodit z baráku televizi, ale pokud budou filmy, tak ne. Já vám akorát jenom radím, že důležité v životě je otevřít okno, podívat se, jestli někdo jde (smích), pak vzít tu bednu, zavřít oči a pustit ji. Ale bohužel to moc lidí nedělá. Já jsem to dokonce jednou navrhoval v jednom časopise. Šlo o rozhovor, kdy se mě ptali, co má člověk udělat pro duševní zdraví. Tak jsem s jistou nadsázkou řekl toto, a pak mi psaly čtenářky, že je to hrozně nezodpovědné, co kdyby tam někdo šel… A od té doby k tomu přidávám, že se musím podívat, ale jinak si za tím fakt stojím. (smích) Televize, to je úplně nejpitomější záležitost. Mně to hrozně připomíná Cimrmany, toho robota z jedné hry, který vypráví hloupé historky o výlovu rybníka. Televize je úplně stejná.

Jaký film myslíte, že dobře ukazuje psychické onemocnění, český i zahraniční?

V takové groteskní podobě Lepší už to nebude s Nicholsonem, kde šlo o OCD. Ten mně přišel úžasný právě proto, že ukazoval étos zápasu s nemocí, a navíc s nadhledem, s humorem. To mi přišla jako dobrá kombinace. Ale jinak si nevybavuji film, který by pro mě byl mustr dobrého zobrazení duševního onemocnění. Musel bych chvíli přemýšlet. Ale tohle mě napadá na první dobrou. Vybavuji si tu slavnou scénu, kdy jde po těch dlaždicích ke svému doktorovi, přechází přes to náměstí a pak otevře dveře do čekárny, uvidí ty malinkaté dlaždičky a řekne něco, co se nepřekládá. To mi přijde naprosto úžasné.

A film Ex Machina, který jste vybral pro festival… Jaký má vztah k duševnímu onemocnění, mysli a mozku?

On to není film, který by tematicky oslovoval otázku duševní nemoci, ale spíše to, co je velice aktuální, a sice umělá inteligence. Pomalu se k tomu dopracováváme. Samozřejmě, v 60. a 70. letech s kybernetikou to vypadalo, že je to otázka pár desetiletí, teď to vypadá daleko složitěji. Koncept inteligence se nám mimořádně zkomplikoval. Ale dříve nebo později to přijde. Připomíná mi to kamaráda z katedry kybernetiky z Plzně, který vyprávěl o experimentu v domově důchodců, kdy těm starým lidem tvrdili, že za ně mluví robot (byl to ale student). Oni věděli, že to byl robot, měli si s ním vyprávět a posléze se ukázalo, že jsou na tom závislí. V tom osamění to byl jediná, byť neživá nebytost, která jim vyplňovala tu samotu. To mi přijde neuvěřitelné a myslím, že to bude to největší, co budeme řešit. V moderní společnosti  je spousta lidí, kteří žijí osamoceně. Nemusí se to týkat jen seniorů, ale kohokoli. A najednou bytost, která vyplní tu samotu…

A ještě lépe, než lidé….

Ano. Zcela konkurentně tomu, jaký je profil toho člověka. A pak budeme řešit úplně neuvěřitelná dilemata. My jako sociální bytosti máme ty lepkavé receptory a nalepujeme se na bytosti kolem nás a je jedno, jestli ta bytost bude mít tělo, nebo to bude stroj. Stejně nám to nepomůže a budeme vytvářet vztah se stroji.

Nicméně, vy budete mluvit o vztahu mezi psychiatrií, duševní nemocí a myslí. A také o tom, co pro nás znamená bádání o tom, co je to mysl, inteligence a jestli se to může nějak zpětně propojit s duševní nemocí a psychiatrií?

Jednoznačně. My se točíme kolem ústředního motivu. Umělá inteligence je naprosto kriticky závislá na tom, že stroj získá self-identitu, najednou se v něm zažehne ten prožitek jáství. My máme výzkum, který se tím zabývá, s magnetickou rezonancí a s našimi pacienty. Jáství jako koncept má svůj neurální korelát, má svůj odraz v mozku, není to filosofický koncept, ale neurovědní, neurobiologický. Je to hrozně důležité, protože ty struktury, které jsou zodpovědné za správné integrování jáství, odlišení já a ne-já, já a ty, jsou zároveň narušeny u toho nejzávažnějšího onemocnění, které máme, u schizofrenie. A jsme zase u toho. Rozpoznání, jak je jáství kódované v mozku, nám na jednu stranu řekne příčiny té patologie, tedy schizofrenie, kde to o tom je, a na druhé straně nás to může přiblížit k tomu prahu, kdy se zažehne umělá inteligence ve stroji. Protože to je ta situace, kdy on najednou rozpozná sám sebe jako bytost v tomto světě.

A vy jen pomáháte ty terminátory stvořit…

(smích) Ne vůbec ne. My je tedy jednou stvoříme, o tom vůbec nesmíme pochybovat, jen na to musíme být připraveni, co s tím pak uděláme.

A může tento film, stejně jako Matrix, přispívat k rozproudění duševní nemoci?

Myslím si, že ne. Obecně nic nemůže přispívat k duševní nemoci, pokud tam ta nemoc už není jako dispozice. To je jedna věc, a takový zážitek, jako s tím Matrixem, o kterém jsem mluvil, je jen poslední kapkou. Ve chvíli kdy mladý člověk chodí po světě a přestává mu rozumět, protože se hlásí duševní nemoc, a najednou mu ta návštěva kina poskytne to vysvětlení. Ale to může být jakákoli jiná událost.

Nebo informace…

Přesně tak. Najednou se to celé rozpadne, model toho světa se zhroutí a vytvoří se nový. Čili, film určitě nevyvolá duševní nemoc, po této stránce se toho nemusíme bát. Film je relativně bezpečná záležitost, není potřeba na to mít zbrojní průkaz ani povolení od svého lékaře. Klidně choďte na bijáky…